Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sibiřská kočka

17. 9. 2009

 

Sibiřská kočka je polodlouhosrsté, přírodní plemeno domácí kočky pocházející z Ruska. Nejdříve byly označovány jako ruské dlouhosrsté, jejich nynější jméno bylo evropskou federací chovatelů koček (FIFE) uznáno až v roce 1998. Historie chovu a šlechtění Sibiřských koček je vůbec velmi mladá. Přípravné práce k registraci plemene sibiřská kočka a tvorba prvního standardu začaly teprve v roce 1987 v klubu Kotofei v Sankt Peterburk (Rusko).

 

Původ těchto koček je přitom mnohem archaičtější. A každý Čech už minimálně jednu sibiřskou kočku ve svém životě viděl. Vzpomeňte si na černého kocoura Baby Jagy z Mrazíka, který nalákal Nastěnku k berle Mrazilce. Třeba podle něho si můžete udělat představu, jak taková Sibiřská kočka vypadá.

 

Obrazek

 

 

Jak vypadá Sibiřská kočka?

 

Sibiřská kočka se řadí mezi středně velké až velké kočky. Jsou silné a dobře osvalené. Samci mohou vážit 6-10 kg, samice jsou drobnější a váží většinou 4-6 kg. Fyzicky dospívají a tedy finální váhu získávají později, až ve 2 až 3 letech, u koček to může být po prvních či druhých koťatech.

 

Charakteristickým znakem tohoto plemene je srst. Dlouhá srst je na ocase (ocas pak vypadá jako prachovka nebo jako štětka na..., mno to říká náš kamarád, když chce nás a Kostíka pozlobit), na krku (kde je žádoucí pěkný takřka lví límec), předhrudí a zadních nohách, kde tvoří tzv. „kalhotky“. Na šíji, ramenou a zádech je srst krátká.

Typické jsou sezóní změny podsady. Zatímco v létě je jí málo, v zimě se Sibiřky díky bohaté podsadě proměňují v huňaté koule (přeci, aby jim nebyla zima ;)), obzvláště pokud mají pravidelný venkovní výběh.

Srst je nesmáčivá, když jí pocákáte vodou místo, aby se voda vpila, zůstanou na srsti kuličky kapiček, které z kočky stečou. I v hustém dešti se namočí jen vrchní vrstva chlupů. Díky tomu se Kosťa prohání vesele mokrým roštím a vůbec mu to nevadí, až na kůži totiž nikdy nepromokl (to se ale nedá říct o jeho paničce, která ho na procházce na vodítku doprovázela).

Srst vyžaduje pouze velmi nenáročnou péči (já Kostíka jen tak občas kartáčuji, když se nám oběma chce a vlastně jsem ho nikdy nekoupala), neboť na rozdíl od srsti perských koček plstnatí pouze výjimečně. Jen v období línání se v místech s dlouhou srstí (např. límec nebo kalhotky) mohou tvořit malé smotky srsti, které se však dají snadno odstranit.

Některé prameny uvádí, že Sibiřské kočky mají hypoalergenní srst. Je to pravda, vyzkoušela jsem to na kamarádce (jela s námi 3 hodiny v kupé, Kosťa se u ní rozvaloval a ani pšík), ale platí to pouze pro lidi, kteří mají alergii na proteiny v kočičích slinách, ne pro ty, kdo jsou alergičtí na srst a roztoče.

 

Další znaky, podle kterých můžete poznat sibiřku, jsou uši. Měly by být středně velké, na špičkách zaoblené (ne špičaté, jako u mainských mývalích). Uvnitř jsou dobře osrstěné a moc hezky vypadá, když mají na špičkách štětečky (ale nemusí je mít všechny kočky).

 

Velké oči mají oválný tvar (ne kulatý jako u Peršanek) a jsou lehce šikmo posazené. Barva očí může být jakákoliv a měla by ladit se srstí (různobarevnost očí černého kocoura Baby Jagy byla ale jen filmovým trikem).

 

Obrazek

 

Charakteristický je tvar hlavy. Popisovat je ho docela obtížné, tak snad obrázek napoví.

 

Obrazek

 

Jen je potřeba zmínit, že Mainské kočky se od Sibiřek odlišují zejména čtvercovou výraznou bradou a Norské kočky mají oproti Sibiřkám dlouhý rovný nos.

 

Ocas je dlouhý, měl by (podle standardu WCF) dosahovat nejméně k lopatkám. Chovatelé Sibiřských koček jsou přesvědčeni, že ocas Sibiřky by měl při jejím stočení do klubíčka zakrývat čenich. Kočky tak mohou i ve velkých mrazech díky srsti na ocase „předehřívat“ vdechovaný mrazivý vzduch ve spánku.

 

Tlapky Sibiřanek jsou velké a kulaté. Typické jsou tzv. „sněžnice“ tedy srst mezi prsty. Kosťa říká, že sněžnice jsou super, když probíhá bahnitou hlubokou kaluží, nebo na sněhu, kde mu to neklouže a nestudí.

 

Sibiřské kočky mohou mít všechny barvy srsti včetně kresby (tygrované, mramorované, tečkované), stříbřité či kouřové i modrých či krémových ředění , to vše v kombinaci s bílou. Jedinou výjimkou jsou tzv. umělé barvy skořicová, srnčí (fawn), lilová a čokoládová, které též nejsou povoleny u ostatních přírodních plemen.

 

 

Co je to Něvská Maškaráda?

 

Už při založení plemene se také objevovaly sibiřské kočky se siamskými odznaky. Zbarvení s odznaky znamená , že okrajové části těla, jako je ocas, tlapky, uši a obličej, jsou zbarveny sytěji, než ostatní tělní pokryv, podobně jako u siamských koček, birem, perských colourpointů nebo ragdollů. Na rozdíl od ragdollů však Sibiřky s odznaky dospívají a zejména tmavnou rychleji , takže u některých dospělých zvířat je již jen velmi malý kontrast mezi barvou odznaků a ostatního tělního pokryvu. Odznaky mohou mít libovolnou základní barvu, tedy včetně kresby či želvovinové u koček. Ke zbarvení s maskou neodmyslitelně patří modrá barva očí.

Koťata v tomto zbarvení se rodí téměř celá bílá a jejich tmavá odznaky se vyvíjí od několika hodin po porodu do prvních měsíců života, nejprve začnou tmavnout ouška.

ObrazekV nejrozšířenější české chovatelské organizaci koček FIFE se sibiřské kočky s odznaky vyčleňují zvlášť do sesterského plemene Něvská Maškaráda, nicméně stále se mohou křížit i s plnobarevnými Sibiřkami. Navíc se i mnohdy stane, že se v potomstvu plnobarevných sibiřských rodičů najednou vyskytne potomek nebo potomci s odznaky. Je to proto, že gen, který zbarvení Něvských Maškarád způsobuje, může být v genetické výbavě rodičů skrytý (jedná se o tzv. recesivní gen) a projeví se pouze pokud On potká Ji.

V mateřské zemi Sibiřských koček, v Rusku, patří Něvské Maškarády i plnobarevné Sibiřské kočky pod jediné plemeno.

 

 

Něvský kocour Tolstoj Stella Felicita CZ*

(přebráno z nevy.info)

 

 

Povaha

 

Každá kočka je svým způsobem osobnost a může mít své zvyky, záliby a nezaměnitelnou povahu formovanou jejími zkušenostmi, přesto se najde pár věcí, které mají Sibiřské kočky společné.

 

Povahová vlastnost, která je na Kosťovi hodně výrazná, je silná vazba na nás, na jeho páníčky. Je mi ochoten odpustit cestování (ostatně ve vlaku mi většinou klidně spí na klíně) i stěhování, ale je pro něj důležité, aby jsme byly oba (já i můj manžel) s ním, aby se mi v noci mohl stulit u nohou nebo z okna pozoroval, zda se k nám neblíží nějaký vetřelec. Silné vazby na páníčky jsem se všimla i u Sibiřských koček mých kamarádek a známých. Prý se tato vlastnost u Sibiřek vyvinula kdysi dávno, když pobývaly s Ruskými vesničany na Sibiři, kde je zvykem se stěhovat na nová místa podle sezóny.

 

U Sibiřek i Něv se uvádí, že jsou velmi tolerantní a snášenlivé. Rozumějí si s dětmi. Soužití s jinými zvířaty nebývá problematické.

Co vím z vlastní zkušenosti, kočky bývají skutečně hodně tolerantní k dětskému zacházení a nechají se trpitelsky ňuchňat jakýmkoliv způsobem. Náš kocour k tomu zaujal trochu jiný postoj. Nemá rád vysoké dětské hlásky, takže z dosahu malých dětí většinou taktně mizí někam se schovat. Dospělé návštěvy přitom zvědavě vítá mezi dveřmi. I když zdá se, že tréninkem se i vztahy s dětmi zlepšují, poslední dobou jsme měli spoustu dětských návštěv. Obzvlášť před divokými dětmi Kosťa prchá, ale nakonec ho zvědavost většinou přemůže.

Na kamarádčina velkého psa Kosťa trochu žárlil, hlavně když si se mnou pejsek chtěl hrát, ale nakonec uzavřeli tiché tolerantní příměří. Malý pejsek manželovi maminky by Kostíka pořád usměrňoval, ale nakonec mezi nimi také vznikla dohoda (cituji Kosťu: „Ty nebudeš štěkat tím svým protivným vysokým hláskem a já zvážím, co po mě chceš, případně se podle toho zařídím.“) Hezké kamarádství vzniklo mezi Kosťou a tchánovým malým králíkem. Kosťa si s ním chtěl hrát, posílal mu myšky, dohlížel na to, zda se o králíčka hezky staráme a jestli mu poskytujeme dostatečný výběh z klece.

Jinak ale Sibiřky svůj silný lovecký pud nezapřou, takže cizí hlodavci, ptáčci, rybičky a hmyzové, těšte se. K tomu jsou velmi vynalézavé a inteligentní.

 

Sibiřky si většinou rády hrají (alespoň ty, co znám) i do vysokého věku. U kastrovaných kocourů je chuť si hrát ještě silnější, asi proto, že pak se hra pro ně stane tou nejoblíbenější zábavou, místo zálib, které měli před tím.

Kosťa má rád hodně pohybu. Naučil se chodit venku na vodítku. Rád šplhá, doma máme velkou prolézačku z kusu stromu. Nechali jsme taky zasíťovat terasu a většinu oken (v oknech jsou klasické hmyzí sítě na obrtlíky, na terase je "kočičí" síť, podobné sítě ze silnějšího materiálu se používají pro zabezpečení lidí při výškových pracech). Lidé někdy váhají, zda je možné pořídit si tak velkou kočku třeba i do malého bytu. Věřte mi, že to možné je. Důležitá není velikost bytové plochy, ale velikost lásky.

To, co rozhodně pro Sibiřské kočky není vhodné, je voliérový nebo klecový chov bez častého kontaktu s lidmi, můžou pak zdivočet nebo být plaché, ale hlavně budou smutné.

 

Sibirky i Něvy dokáží dát svou spokojenost, ale též nespokojenost dát velice silně najevo- často i nežádoucím značkováním. Platí to jak pro kocoury, tak pro kočky. Protože sibiřští kocouři dorůstají značné velikosti, bývá jejich zvládnutí zvláště v době říje obtížnější. Proto, pokud vysloveně nemáte kocourka určeného k chovu, je vhodnější nechat jej kastrovat, aby se předešlo zbytečným problémům. Sibiřské kočky jsou silně teritoriální zvířata a své teritorium dokáží účinně bránit proti vetřelcům.

 

čerpáno z http://www.libimesevam.cz/ a http://nevy.info/, doplněno o vlastní zkušenosti

 

 

Historie

 

Sibiřské plemeno má jedinečné místo mezi ruskými kočkami. Většina historických pramenů udává, že plemeno kočky sibiřské je staré několik století. Existuje mnoho teorií, týkajících se historie sibiřských koček, z nichž asi ta nejpravděpodobnější je, že tato zvířata doprovázela nomadické kazachy z evropské části Ruska do hlubin Sibiře a později na Dálný východ. Další pohyb koček sibiřských směrem na východ zajistili sedláci, kteří se kvůli neúrodné oblasti evropské části Ruského císařství přesouvali do jižní části Sibiře a na Dálný východ. Charakteristický gen, který dává sibiřským kočkám jejich dlouhou srst, tak důležitou pro snášení krutých sibiřských zim, byl pravděpodobně buď z evropského severu nebo jihovýchodu např.Mongolska a Číny. Méně pravděpodobné teorie říká, že gen se objevil náhodným skřížením s divokými lesními kočkami. Pod vlivem krutého podnebí na kontinenu a náhlými dramatickými změnami teplot se postupně vytvářela mohutná svalnatá kočka s "kožichem", dlouhou a hustou srstí, která je lemovaná teplými barvami a mohutnou spodní srstí. Nejstarší zmínky o kočce sibiřské jsou v ruské literatuře z 2.pol.19.století a teprve na počátku 20.století se objevuje i v zahraničních pramenech. Příkladem je článek v novinách "Brehms Tierleben" z roku 1925, který se týká kočky Tobolkerské, jež se vyjímala svým mohutným tělem a dlouhou srstí a byla přivezena ze Sibiře (z oblasti Tobolsk). Na všechny kočky s huňatými kožichy a polodlouhou srstí mohou být spojovány se sibiřským plemenem. Vývoj studií historie koček v 80.letech v SSSR a v 90.letech v Ruské federaci se snažil najít normu pro sibiřské krasavice. Tyto normy, upřesněny díky úsilí odborníků a nadšených chovatelů, byly postupně přijaty a odsouhlaseny všemi hlavními organizacemi zabývajícími se kočkami a povolily jim soutěžit na mezinárodní úrovni stejně jako zástupci dalších významných plemen. V minulých 10ti letech kočka sibiřská nikdy neztratila popularitu v zemi svého původu a stala se jedním z nejžádanějších plemen mezi mnoha mezinárodními milovníky koček.

 

čerpáno z překladu Anny Sharts (Sibirskaja Koshka od autorky Valentiny Nemyria)

Obrazek

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA